Články

Posloupnost nástupnictví v USA

15.3.2017

Tento blog se bude totiž zabývat tím, jaká je tzv. posloupnost nástupnictví (United States presidential line of succession) do funkce prezidenta USA.

Viceprezident – I. na řadě a úder srdce od funkce

Celá tato linie náhradnictví má základy jak přímo v Ústavě USA, tak i v navazujících zákonech. Ústava USA ve svém článku II, oddílu 1 počítá s tím, že bude-li prezident USA zbaven svého úřadu, zemře-li, odstoupí anebo se stane neschopným k výkonu svých práv a povinností, přechází jeho úřad na viceprezidenta.

Dodatek XX k Ústavě USA ve svém oddílu 3 zase řeší speciální případ, kdy by zvolený prezident zemřel před začátkem svého funkčního období, pak by se totiž prezidentem stal zvolený viceprezident. Stejné ustanovení pak také říká, že v případě, že prezident nebude zvolen před začátkem funkčního období nebo jestliže zvolený prezident nepřevezme funkci, pak zvolený viceprezident bude vykonávat úřad prezidenta, dokud prezident nepřevezme funkci. V tom druhém případě pak viceprezident pouze vykonává úřad, ale prezidentem se nestává – také okamžitě po zhojení stavu a dovolení prezidenta předá viceprezident úřad do rukou prezidenta.

XXV.dodatek, který byl ratifikován v roce 1967, pak říká, že v případě zbavení prezidenta úřadu nebo v případě jeho smrti nebo rezignace stane se prezidentem viceprezident. Upravuje také možnost prezidenta postoupit nejvyšším představitelům moci zákonodárné písemné prohlášení, že není způsobilý vykonávat pravomoci a povinnosti svého úřadu. V takovém případě se až do chvíle, kdy obdobným prohlášení prezident svou způsobilost neobnoví, funguje viceprezident jako úřadující prezident. Stejný dodatek pak také dává viceprezidentovi možnost při souhlasu většiny z vlády prohlásit, že prezident není způsobilý vykonávat úřad, přičemž se pak může stát úřadujícím prezidentem.

Jak je z předchozího výčtu dobře patrné, Ústava USA někdy hovoří o tom, že na viceprezidenta přechází úřad – stává se tedy prezidentem, někdy o něm hovoří pouze ve smyslu, že vykonává práva a povinnosti vyplývající z úřadu prezidenta a stává se tak „pouze“ úřadujícím prezidentem. Ostatně hned poprvé, když se nástupnictví viceprezidenta v praxi aplikovalo – tedy v roce 1841, kdy do úřadu prezidenta vstupoval z pozice viceprezidenta J. Tyler, se tato otázka, tehdy ještě bez pevného ukotvení v později přijatém dodatku, řešila poměrně intenzivně.

john_tyler

Po smrti prezidenta W. H. Harrisona se po krátkém váhání Tyler označil za prezidenta – nikoliv za úřadujícího prezidenta. Z původních tvůrců ústavy už nebylo koho konzultovat, takže originální úmysly ústavodárců byly poněkud v mlze, byť je dle mého jasné, že měli na mysli v takovém případě přímé nástupnictví do funkce. Někteří Tylerovi současníci – mezi jinými i exprezident J. Q. Adams, vlivný senátor a exministr H. Clay však tvrdili opak. Tyler však na své pozici vytrval, dokonce vracel neotevřenou poštu adresovanou “úřadujícímu prezidentovi”, přičemž správnost jeho postoje později potvrdil i Senát. Přijetím XXV. Dodatku je však věc postavena i na úrovni Ústavy USA najisto.

Viceprezident není jediný – aneb kdo dál stojí frontu?

Ústava USA dává Kongresu možnost upravit další stupně nástupnictví do funkce prezidenta – resp. v těchto případech se dá spíše hovořit o tom, že by tito další nástupci pouze vykonávali práva a povinnosti z úřadu vyplývající – stali by se tedy úřadujícími nebo zastupujícími prezidenty.

První normou, kterou Kongres v tomto smyslu přijal, byl Zákon o nástupnictví do úřadu prezidenta z roku 1792. Tento zákon byl přijat za jistých kontroverzí, neboť Federalisté měli zájem na tom, aby se upozadilo pořadí T. Jeffersona – tehdy ministra zahraničí v nástupnickém pořadí. Ministr zahraničí byl totiž od počátku vnímán po prezidentovi a viceprezidentovi jako nejsilnější pozice moci výkonné, tudíž bez zákonné úpravy logicky 3. muž v pořadí.

Zákon z roku 1792 tak určil, že třetím v pořadí nástupnictví bude předseda pro tempore Senátu (předsedou Senátu je z titulu své funkce viceprezident), který má být následován předsedou Sněmovny reprezentantů. Pokud k takové situaci mělo dojít, měla být však pouze dočasná, neboť měly být vypsány mimořádné volby, které by stav zhojily.

James Madison – spoluautor Ústavy USA však vyjádřil svůj názor, že Ústava USA dává Kongresu možnost určit pořadí, ale vychází z toho, že pořadí může být určeno pouze v rámci moci výkonné, nikoliv zákonodárné. Zákon z roku 1792 však nikdy z titulu své ústavnosti testován nebyl.

James Madison

Tento zákon platil téměř sto let a byl nahrazen na návrh tehdejšího prezidenta J. A. Garfielda, V roce 1885 totiž zemřel viceprezident T. Hendricks, funkce předsedy pro tempore Senátu ani předsedy Sněmovny nebyly obsazeny. Prezident Garfield proto navrhnul, aby bylo pořadí nástupnictví změněno a zachováno pouze uvnitř moci výkonné, a to v pořadí ministrů podle data založení jejich ministerstev – první na řadě po viceprezidentovi tedy byl ministr zahraničí (secretary of state), ministr financí (secretary of treasury), ministr obrany (tehdy ministr války) (secretary of war), ministr spravedlnosti (attorney general) a další.

Smysl této změny byl podpořen i faktickým vývojem prvních sto let voleb v USA, kdy se hned 6 ministrů zahraničí stalo po řádných volbách prezidenty USA, zatímco z předsedů Kongresu to dokázal jediný. Zákon z roku 1886 také nepočítal s žádnou nutností uspořádat mimořádné volby v případě, kdy by byl aplikován – tedy pokud by nástupnictví překročilo stupeň viceprezidenta.

Poslední úpravou nástupnictví do úřadu prezidenta USA byl zákon z roku 1947, který platí dodnes. Na popud prezidenta Trumana se pořadí opět drobně prohodilo – vrátili se do něj předsedové Kongresu (ovšem v přehozeném pořadí – tedy první předseda dolní komory, druhy předseda horní komory), kteří jsou následování členy kabinetu opět v pořadí, v jakém byly zřízeny jejich úřady (dnes má vláda USA celkem 15 ministerstev).

Za dobu trvání úpravy nástupnictví do úřadu prezidenta USA se z titulu nástupnictví 9 viceprezidentů stalo prezidenty a 2 dočasně úřadujícími prezidenty – žádný další úředník v dalším pořadí nástupnictví tento úřad nebo jeho pravomoci z tohoto titulu nevykonával. V roce 1849 však například nebylo jasné, kdo a kdy byl na jeden den oprávněn výkonem funkce – zvolený prezident Taylor nechtěl z náboženských důvodů přísahu složit v neděli a viceprezident svou přísahu také nesložil. Předseda pro tempore Senátu D. R. Atchison se tak podle některých (i podle svého náhrobku) stal na jeden den úřadujícím prezidentem USA.

David Rice Atchison

Pokud by byl dovrčen proces impeachmentu prezidenta Johnsona jeho odvoláním z funkce, byl připraven funkci úřadujícího prezidenta převzít předseda pro tempore Senátu B. Wade, což však mohlo vyvolávat podezření z podjatosti, neboť sám o výsledku hlasoval (prezident však svého úřadu zbaven nebyl). Autor Michal Medved ve své knize Stínoví prezidenti[1] pak popisuje plán prezidenta Wilsona z roku 1916, kterým chtěl uprostřed zuřící I. světové války umožnit svému případnému nástupci ve funkci se okamžitě ujmout jejího výkonu, než aby od voleb musel několik měsíců čekat do své inaugurace.

Wilson, vlastně dost velkoryse, připravil plán pro případ své volební porážky, kdy by svého eventuálního pokořitele jmenoval ministrem zahraničí, načež by Wilson a jeho viceprezident T. Marshall rezignovali na své funkce, aby se případný vítěz volebního klání Ch. Hughes mohl ujmout výkonu funkce okamžitě po volbách. Wilson nakonec svou funkci těsně obhájil a on i Marshall ve svých funkcích vydrželi až do roku 1921.

K velkému testu nástupnictví došlo také v průběhu impeachmentu s prezidentem Nixonem po skandálu Watergate v roce 1973. Tehdejší předseda Sněmovny reprezentantů C. Albert sice svou roli druhého v pořadí rezervovaně přijal (post viceprezidenta tehdy opustil S. Agnew) a poukazoval na fakt, že zatímco on je Demokrat, role prezidenta byla volbami určena zástupci strany Republikánů. Nakonec ještě předtím, než byl proces impeachmentu dokončen, resp. ještě předtím, než R. Nixon na svou funkci rezignoval, byl podle XXV.dodatku ústavy do funkce viceprezidenta USA dovolen G. Ford, který se tak stal prezidentem USA.

G. ford

Současní odborníci na ústavní právo USA vidí v pořadí nástupnictví několik neuralgických bodů, z nichž mi dovolte odcitovat několik, podle mého, nejdůležitějších a nejzásadnějších:

  1. Není potvrzena ústavnost zákonného zmocnění pro Kongres určit pořadí nástupnictví mimo výkonnou moc.
  2. Zvolený systém nástupnictví ve stupních po viceprezidentovi nerespektuje výsledky prezidentských voleb (viz příklad z roku 1973).
  3. Systém posloupnosti ministrů byl zvolen na základě data vzniku jejich úřadů – což bylo předmětem debat v případě zřízení postu ministra vnitřní bezpečnosti (Secretary of Homeland Security), kterého mnozí zákonodárci chtěli v nástupnické posloupnosti posunout na vyšší úroveň, než by mu náležela z titulu služebně nejmladšího úřadu.
  4. Ne zcela jasný také zůstává postup, kdy by úřadujícím prezidentem byl na základě nástupnictví ministr vlády a Senát či Sněmovna reprezentantů později dovolila svého předsedu – kdo by se stal úřadujícím prezidentem.
  5. Prozatím není ani upraven případ, kdy by sice prezident nebyl dočasně schopný výkonu funkce, ale současně by to nebyl ani viceprezident – Kongres totiž může pravidla zákonem stanovit pouze v případě, kdy ani jeden z nich není schopen výkonu funkce, o dočasnosti ústava nehovoří.
  6. Předsedou pro tempore Senátu USA je tradičně volen nejstarší ze Senátorů – v roce 2001 se jím tak stal 98 letý senátor S. Thurmond, což z této pozice nečiní zrovna vhodného kandidáta pro eventuálního úřadujícího prezidenta.

[1] Medved. M.,The Shadow Presidents: The Secret History of the Chief Executives and Their Top Aides, 1979, ISBN 0-8129-0816-3

 

 

Mgr. Jan Kust

Autor: Mgr. Jan Kust

Autor v roce 2005 vystudoval obor právo na FPR-ZČU a v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Během svých studií vykonal několik studijních pobytů v zahraničí, včetně USA. Během své kariéry pak působil mj. v letech 2006 –2009 v Parlamentním institutu, v roce 2009 na Úřadu vlády ČR a mezi léty 2009 až 2011 coby vedoucí oddělení migrace na MPSV. V rámci lektorské praxe působil na Institutu státní správy a Vysoké škole CEVRO Institut. V současné době pracuje v Odboru podpory legislativy VZP ČR a spolupracuje s Ústavem práva a právní vědy, o.p.s.

seznam všech článků



Advokátní kancelář LISSE LEGAL poskytuje komplexní právní služby zejména v oblastech:

KONTAKTUJTE NÁS

mob.: +420 777 705 807
email: advokat@lisse.cz

Kontakt

Pokud máte jakýkoli dotaz můžete nám zavolat nebo napsat:

Bc. Barbora Ptáčková, DiS.

mob.: 777 705 807
advokat@lisse.cz