Články

Opět k souběhu pracovněprávního poměru a výkonu funkce jednatele

29.7.2010

Téma pracovněprávního poměru osoby, která zároveň vykonává funkci jednatele ve společnosti s ručením omezeným, bylo již mnohokrát diskutováno odbornou veřejností. V českém právním prostředí zdomácněl názor, že nelze uzavřít pracovní smlouvu, kde by druh práce byl vymezen jako výkon funkce jednatele.

Na právní postavení jednatele ve společnosti s ručením omezeným se totiž vztahuje režim obchodního zákoníku, kde základní pravidla upravuje ust. § 66 zákona č. 513/1991, Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObchZ"), nikoliv režim zákoníku práce.[1]

Je na místě se však vypořádat s otázkou, zda vůbec může dojít k souběhu pracovněprávního poměru a výkonu funkce jednatele. Vrchní soud v Praze[2] v této souvislosti konstatoval: ,,Činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů. Skutečnost, že fyzická osoba je společníkem společnosti s ručením omezeným nebo že byla ustavena statutárním orgánem společnosti, sama o sobě nebrání tomu, aby navázala s touto společností pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah, pokud jeho náplní není výkon činnosti statutárního orgánu." Z výše uvedeného vyplývá, že jednatel může být ke společnosti v pracovněprávním poměru, musí však v rámci tohoto poměru vykonávat činnost odlišnou od náplně činnosti výkonu funkce jednatele.

Velmi často se lze v praxi setkat se situací, kdy jedna osoba zastává funkci jednatele a zároveň je ke společnosti v zaměstnaneckém poměru, nejčastěji ve vedoucí pozici, jako náměstek, výkonný, obchodní nebo například technický ředitel. Protože jednateli náleží obchodní vedení společnosti, které v sobě obsahuje i některé povinnosti, jako jsou organizace, řízení a kontrola práce podřízených, které jsou zákoníkem práce svěřeny vedoucím zaměstnancům, dochází tak ke kolizím těchto dvou pozic, a to jak v působnosti uvnitř, tak především vně společnosti.[3] V takovém případě je nutno velmi striktně odlišovat u téže osoby, kdy jedná z pozice jednatele a kdy z pozice zaměstnance. Existuje pro to několik důvodů.

První z nich představuje problém ve vystupování takové osoby jménem společnosti nebo za společnost. Třetí strana tak nemůže vědět, zda osoba vystupuje z pozice jednatele nebo vedoucího zaměstnance a každé jednání má naprosto odlišné důsledky. Odlišnost spočívá v samotné právní úpravě, kde jednatel jedná jménem společnosti z pozice statutárního orgánu podle ust. § 13 odst. 2 ObchZ, ale jako zaměstnanec je k jednání zmocněn podle ust. § 15 odst. 1 ObchZ. Lze tedy konstatovat, že vystupování jednatele je z povahy statutárního orgánu přímým jednáním společnosti, zatímco vystupování zaměstnance za společnost představuje zákonné zastoupení. Překročí-li zaměstnanec své zmocnění, je takovým jednáním podle ust. § 15 odst. 2 ObchZ společnost vázána pouze v tom případě, pokud třetí osoba o překročení nevěděla nebo vědět s přihlédnutím ke všem okolnostem nemohla. Zatímco i pokud by třetí osoba věděla, že společnost jednateli omezila jednatelské oprávnění, pak ona vědomost stále nemění nic na skutečnosti, že takové omezení nebude vůči třetím osobám účinné podle ust. § 13 odst. 5 ObchZ.

Pokud by jednatel a zaměstnanec ve vedoucí pozici v jedné osobě, jemuž z předepsaného způsobu jednání bylo určeno, že musí za společnost vystupovat společně s ostatními členy statutárního orgánu, jednal za společnost sám, pak vzniká otázka, zda by se takové jednání dalo považovat za právoplatné zákonné zastoupení společnosti podle ust. § 15 odst. 1 ObchZ.

Jak tedy řešit takovou otázku kolize mezi přímým jednáním a zákonným zmocněním? Nejvyšší soud České republiky[4] (dále jen „Nejvyšší soud") se k této problematice vyjádřil v tom smyslu, že nespatřuje žádný rozpor v hmotném právu, pokud by osoba, jež je členem statutárního orgánu, jednala jako zákonný zástupce například v pozici ředitele, kde však měla jednat společně s ostatními členy statutárního orgánu. Podle názoru Nejvyššího soudu[5], aplikací ust. § 15 ObchZ v tomto případě nedochází k obcházení způsobu jednání statutárního orgánu, neboť obchodní společnost může kromě svého přímého jednání statutárním orgánem jednat na základě zastoupení, které může být na základě rozhodnutí statutárního orgánu buď smluvní nebo zákonné. Překvapivě Nejvyšší soud[6] uvedl, že postavení ředitele při podpisu obchodní smlouvy z důvodu zákonného zmocnění má přednost před postavením statutárního orgánu, který byl ve vystupování omezen. Tento výrok vyvolal bouřlivé debaty a stal se tak předmětem kritiky nejen některých soudců, ale i odborné veřejnosti.

Nelze se proto divit, že netrvalo dlouho a velký senát Nejvyššího soudu[7] se k této problematice opět vrátil, tentokrát však zaujal stanovisko zcela opačné: ,,...osoba, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu právnické osoby, nemůže být současně zákonným zástupcem této osoby." Velký senát tak vyjádřil několik námitek proti prosazení zákonného zmocnění osoby podle ust. § 15 odst. 1 ObchZ, která je zároveň členem statutárního orgánu. V této souvislosti zdůraznil, že je nutno vycházet nejen z gramatického výkladu, ale je rovněž nezbytné zohlednit teleologický, logický a systematický výklad konkrétní právní úpravy. Své tvrzení Nejvyšší soud[8] podpírá několika zásadními argumenty. Předně upozorňuje na to, že pokud by jednatel byl pověřen statutárním orgánem k jednání za společnost jako samostatná osoba, přestože by měl předepsáno jednat s ostatními členy statutárního orgánu společně, jednalo by se o obcházení vůle nejvyššího orgánu společnosti, kterým je v případě společnosti s ručením omezeným valná hromada.

Další podklad svého tvrzení spatřuje Nejvyšší soud[9] v institutu odpovědnosti za škodu, kde obchodní zákoník stanoví pro jednatele objektivní neomezenou odpovědnost za škodu, kdežto zákoník práce[10] zaměstnance ochraňuje subjektivní limitovanou odpovědností za škodu ve výši čtyř a půl násobku průměrné mzdy. Je tedy evidentní, že odpovědnost jednatele jako člena statutárního orgánu, který vystupuje vůči třetím osobám, je podle ust. § 194 odst. 4 až 7 ObchZ na základě odkazu ust. § 135 odst. 2 ObchZ podstatně vyšší než odpovědnost zaměstnance nebo jiné osoby pověřené určitou činností. Rozdíl zde spočívá především v rozsahu odpovědnosti, v podmínkách jejího vzniku, či například nesení důkazního břemene při porušení povinnosti. Je třeba říci, že jednatel vedle odpovědnosti za škodu ručí i za závazky společnosti podle ustanovení § 194 odst. 6 ObchZ v souvislosti s ustanovením § 135 odst. 2 ObchZ. Pokud by bylo skutečně možné, aby statutární orgán mohl pověřit svého člena výkonem činnosti samostatně, a tím ho zbavit odpovědnosti, docházelo by tak k zákonnému obcházení ustanovení o odpovědnosti a ručení statutárního orgánu. Třetí osoby by tímto způsobem přicházely o ochranu, kterou jim obchodní zákoník zaručuje. V této souvislosti je nutné také poukázat na ust. § 194 odst. 5 ObchZ, jež vyjadřuje neplatnost ujednání, která by vylučovala nebo omezovala odpovědnost člena představenstva za škodu. Toto ustanovení lze podle ust. § 135 odst. 2 ObchZ vztáhnout i na jednatele společnosti s ručením omezeným.

V souvislosti s výše uvedeným se autor domnívá, že obchodní zákoník by měl zcela jasně vymezit zaměstnanecký poměr jednatele ke společnosti, aby již v budoucnu nevznikaly jakékoliv spory a nejasnosti. Ustanovení, které by tuto problematiku upravovalo, by mělo obsahovat princip upřednostnění přímého jednání před jednáním v zastoupení a zároveň přesně definovat odpovědnost jednatele jednajícího z pozice zaměstnance. V této souvislosti se k odpovědnosti statutárního orgánu vyjádřil ve svém článku T. Dvořák[11], který považuje de lege ferenda za vhodné v případě: ,,...že člen statutárního orgánu bude zároveň i osobou v pracovním vztahu k téže korporaci, zakotvit, že se jeho odpovědnost vždy řídí ustanovením obchodního zákoníku, bez ohledu na to, zda jednal jako člen statutárního orgánu nebo jako zaměstnanec." Taková právní úprava by vnesla světlo do nejistoty, která dnes v oblasti této problematiky panuje.

Mgr. Jan Spour, advokátní koncipient

seznam všech článků



Advokátní kancelář LISSE LEGAL poskytuje komplexní právní služby zejména v oblastech:

KONTAKTUJTE NÁS

mob.: +420 777 705 807
email: advokat@lisse.cz

Kontakt

Pokud máte jakýkoli dotaz můžete nám zavolat nebo napsat:

Bc. Barbora Ptáčková, DiS.

mob.: 777 705 807
advokat@lisse.cz