Články

Judikatura obecných soudů v otázce uznání dluhu (závazku) a rozhodčí řízení

22.6.2010

Rozhodčí řízení, moderní způsob řešení sporů, upravený v České republice zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.r.ř."), aplikovatelný na téměř všechny majetkové spory[1]...

...představuje (nebo by podle názoru autora měl představovat) vhodný nástroj, jak ulehčit přetížené soustavě obecných soudů a jak obecným soudům vytvořit dostatečný prostor na řešení sporů, v nichž panuje zvýšený veřejný zájem na jejich vyřešení (zejména trestní řízení, rozhodování ve věcech nezletilých, rozhodování o osobním statusu apod.). Rozhodčí řízení tedy nemá být v žádném případě konkurencí obecných soudů. Právě majetkové spory mezi podnikateli, ale i nepodnikateli, jsou vhodným předmětem k řešení v rozhodčí řízení a jejich řešení před soudci obecných soudů, nadto s ohledem na současnou právní úpravu občanského soudního řízení (ve dvou, někdy i ve třech instancích), se jeví, zejména ve věcech jednoduchého práva, jako nepříliš efektivní.

Právní úprava uznání dluhu v ustanovení § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále je „ObčZ"), jakož i uznání závazku podle ustanovení § 323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObchZ"), nastoluje zcela striktní a přesná pravidla uplatňování tohoto institutu. Míra nezbytné odborné invence rozhodujícího orgánu je tedy natolik nízká, že není třeba, aby o těchto sporech rozhodovaly obecné soudy - v tomto případě, jakož i mnoha dalších analogických případech, je mohou plně zastoupit rozhodci.

Podle ustanovení § 558 ObčZ platí, že uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. Podle ustanovení § 323 odst. 1 ObchZ pak platí, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena. Relativně podobná právní úprava v sobě skrývá několik zásadních rozdílů.

Je všeobecně akceptováno, že právní úprava obchodního zákoníku je ucelená, a proto se právní úprava občanského zákoníku na obchodně závazkové právní vztahy nepoužije.[2] V obou případech je vyžadována písemná forma, v obou případech se zakládá vyvratitelná domněnka existence dluhu v době jeho uznání. Rozdíly jsou však patrné v obsahových náležitostech, kdy občanskoprávní úprava je na první pohled striktnější, když explicitně vyžaduje uznání dluhu co do důvodu i výše, zatímco obchodněprávní úprava vyžaduje toliko „určitost" závazku - v druhém případě tedy není vyžadováno ani explicitní vyjádření důvodu, ani výše. „Podmínkou uznání závazku podle ustanovení § 323 odst. 1 obchodního zákoníku je, že musí jít o závazek určitý, tj. že musí být jednoznačně identifikován, přičemž způsob identifikace zákon neurčuje, lze ji tedy provést jakýmkoli (ale zcela) jednoznačným způsobem."[3]

Je tedy třeba mít vždy na paměti, že uznávaný závazek musí být dostatečně určitý a individualizovatelný, tedy odlišitelný od jiných závazků - právě občanskoprávní úprava, stanovující striktně nutnost uvedení důvodu a výše, jedinečnost závazku zajišťuje, v obchodně právní oblasti je tedy tato individualizace ponechána na vůli stran, resp. na dlužníku.[4] Někteří autoři dokonce uvádějí, že postačí, jestliže je uznání závazku odvoditelné z odpovědi dlužníka na věřitelem zaslanou upomínku.[5] Další rozdíly jsou v závaznosti uznání dluhu, resp. závazku, vůči ručiteli (obchodně právní úprava, na rozdíl od občanskoprávní, zakládá automatickou účinnost i vůči ručiteli, v občanskoprávní úpravě je nutný výslovný projev vůle ručitele), připomenout je též nutné délku nově založené promlčecí doby (obchodněprávní čtyrletá vs. občanskoprávní desetiletá) i možnost uznat dluh právním úkonem, jež primárně uznáním závazku není, ale právo s takovým projevem vůle účinky uznání závazku spojuje (taková výslovná právní úprava je obsažena v obchodním zákoníku, konkrétně v ustanovení § 407 odst. 2 a 3 ObchZ - placení úroků, resp. částečné plnění závazku).

Konečně občanskoprávní úprava vyžaduje, aby pokud je uznáván promlčený dluh, o této skutečnosti dlužník věděl, jinak nenastanou účinky plynoucí z ustanovení § 558 ObčZ. Obchodní zákoník takové ustanovení nemá.

Cílem tohoto stručného pojednání je především problematika uplatňovaného kvalifikovaně uznaného dluhu v soudním, resp. rozhodčím řízení. Pro zjednodušení vycházejme z toho, že je nesporné, že rozhodný dokument je uznáním dluhu, resp. závazku.

Pro účely důkazní přináší uznání dluhu, resp. závazku, výhody pro žalobce, neboť významně obrací důkazní břemeno, když dlužník musí v řízení prokázat, že dluh neexistoval, neboť uznáním dluhu, resp. závazku, byla založena vyvratitelná domněnka jeho existence („Uznáním dluhu dle § 323 obch. zákoníku se zakládá vyvratitelná právní domněnka, že dluh existoval v době, kdy k uznání došlo"[6]). Podle ustanovení § 133 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, totiž platí, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku (v daném případné existence dluhu v době jeho uznání, pozn. autora) má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak. K tomu poté konstantní judikatura Nejvyššího soudu České republiky podává, že „Jestliže uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (žalovaném)."[7] a dále, že „Vycházel-li soud z toho, že se věřiteli (žalobci) nepodařilo prokázat, kdy a jak umožnil dlužníku (žalovanému) se zbožím nakládat a kdy dlužník zboží převzal, tedy existenci závazku, bylo nesprávně posouzeno důkazní břemeno, neboť bylo právě na dlužníkovi, aby neexistenci jím uznaného závazku tvrdil a dokázal, tj. aby prokázal, že zboží nepřevzal."[8].

Postavení dlužníka navíc komplikuje situace, že k úspěchu ve sporu nepostačí předložení toliko protidůkazu (vyvrácení důkazu) - judikatura striktně vyžaduje předložení důkazu opaku (tedy, že platí opak). U vyvratitelné právní domněnky podle judikatury Nejvyššího soudu nastávají jen dva případy skutkového zjištění soudu: „Buď je prokázán opak, nebo má soud za prokázanou skutečnost předpokládanou právní domněnkou. To však neznamená, že by účastník, kterého nestíhá důkazní břemeno opaku, nemohl navrhnout důkazy ke zpochybnění či vyvrácení skutečností, vyplývajících z důkazů opaku druhého účastníka."[9]

Konečně uvedený závěr podporuje i další judikát[10]: „Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka (§ 133 o. s. ř.) tímto účastníkem."

Z toho, co bylo shora uvedeno, lze učinit závěr, že občanský zákoník a obchodní zákoník obsahuje ve spojení s judikaturou relativně jednoznačnou právní úpravu uznání dluhu, resp. závazku. Pokud rozhodující subjekt (obecný soud, rozhodce) správně zhodnotí, zda se na předložený dokument vztahuje striktnější právní úprava zákoníku občanského, nebo benevolentnější právní úprava zákoníku obchodního, nemělo by být konečné resumé pro účastníky překvapující. V nastalé situaci bude třeba dát prostor dlužníku, zda bude tvrdit neexistenci dluhu, resp. závazku a o tomto tvrzení předloží relevantní důkaz (důkaz opaku k založené vyvratitelné domněnce).

V popsaném případě se tedy problematika sporů z uznání dluhu, resp. závazků, jež uznání dluhu (závazku) předcházely, může jevit jako problematika tzv. jednoduchého práva. A právě v těchto případech by mělo nastupovat rozhodčí řízení, ať již institucionalizované či ad hoc, a tíži těchto sporů z obecných soudů sejmout. Přispělo by to jistě ke zkrácení rozhodovacích lhůt, po nichž veřejnost, a nejen ta odborná, již tolik let volá.

JUDr. Ing. Bc. Martin Kohout, advokátní koncipient

seznam všech článků



Advokátní kancelář LISSE LEGAL poskytuje komplexní právní služby zejména v oblastech:

KONTAKTUJTE NÁS

mob.: +420 777 705 807
email: advokat@lisse.cz

Kontakt

Pokud máte jakýkoli dotaz můžete nám zavolat nebo napsat:

Bc. Barbora Ptáčková, DiS.

mob.: 777 705 807
advokat@lisse.cz